Železný muž

Proběhla tradiční registrace závodníků a všichni se přesunuli na pláž k přípravě na první disciplínu. Na startu se tedy ocitlo celkem 31 ironmanů (včetně žen). Po každoročním zahájení závodu Václavem Peroutkou, včetně popisu trasy a osvěžení pravidel soutěže a hromadného fotografování soutěžících, se přistoupilo k odstartování závodu. Start provedl František Oliva - hlavní rozhodčí. Start by se dal pojmenovat jako "hromadná akce" - doslova, není poznat kde je kdo, ale po prvních metrech je již poznat, kdo je leaderem soutěže a kdo závod bere jako rekreační záležitost. Z vlastní zkušenosti musím říci, že ti z druhé skupiny to mají opravdu těžší, protože ke konci pískárny, kdy se musíme míjet s plavci, kteří již plavou zpět, se plavání mění v plavecký slalom a musíme naplavat dle měho odhadu o 20 metrů více. Leadeři soutěže plavou striktně vpřed s hlavou zabořenou do hladiny a nezajímá je, že před nimi se rereačně plácají spolusoutěžící. Nicméně první disciplínu ukončili zdárně všichni a mohli se vrhnout na kolo...

V této chvíli bych rád upozornil na skutečnost, že letos jsem zásluhou Jirky Hrádka a Jardy Dušejovského vyměnil mé trekingové kolo za závodku, kterou mi zajistili. Tato skutečnost bude hrát velkou roli v dalším průběhu soutěže. Kluci - mockrát Vám děkuji ;-) Takže po převlečení a opláchnutí nohou všichni nasedli na bicykly a směle vyrazili směr Mláka. Dle mého osobního pocitu se jelo svižně a lehce, což jsem přikládal za následek mého kola. Nemusel jsem se tolik dřít, jako v předchozích ročnících. Děkoval jsem v duchu kamarádům za toto kolo. Rovinka na Mláku uběhla velice rychle, trochu ostřejší zatáčka do vsi. Zde musím přiznat, že jeden závodník tuto zatáčku nezvládl a poslal svůj stroj k zemi. Sice si sedřel koleno a získal další šrámy, ale nasedl a pokračoval v závodu až do konce. Projelo se Mlákou, napojilo na silnici do Novosedel. Právě na tomto místě si většina závodníků stěžovala na nepříjemný zápach chlévské mrvy z blízkého kravína. O kus dál ležela za stokou mršina srny, což byl další nepříjemný aspekt letošního ročníku. V dalších úsecích tratě již vše probíhalo naprosto v pořádku. Tedy až na mě...

Nechci se chlubit, ale po prvních kilometrech, kdy mi kolo jelo jako střela, jsem si říkal, že letos si vytvořím osobní rekord. Myslel jsem si, jak mám našlápnuto, a stále jsem v duchu děkoval kamarádům. Ani mírný technický problém, kdy mi prvně spadl řetěz, mě nijak nevyvedl z míry - vždyť půl minuty pro mě není žádná ztráta. Další radost jsem pocítil, když jsem v jemčinských lesích dojel a, teď prosím zpozorněte, dokonce předjel několik soupeřů. Můj stroj se nějak zázračně rozjel a doslova prosvištěl kolem Jirky Budína, který, jak mi později v cíli řekl, se nemohl z šoku, který tím utrpěl, dloho vzpamatovat. Prostě nádherný pocit. A valil jsem dál. Už jsem se těšil do Hatína, protože jsem měl sucho v krku. Pod Hatínem ještě jedna nepříjemnost - místní družstevníci sklízeli senáž, a zrovna při mém průjezdu se otáčeli u silnice, takže mi řezačkou nafoukali trochu pícniny do očí a dýchacích cest. Takže o to víc jsem potřeboval vodu. V hatíně u zastavky jsem zastavil na vytoužený kelímek vody. Zde mě předjeli ti, které jsem předjel já v lesích. Nic se neděje. Naskočím na kolo a opět nasadím tempo. Vypálím z Hatína do mírného kopce na bukový háj. Táhlý kopec, ale já ho dám. Už vidím opět Budku, jak ztěžka šlape. Za křižovatkou Stajka/Polště ho vezmu a dojedu Jirku Hrádka, s kterým jsme se do této chvíle jeli pospolu, ale měl drobný náskok. šlápnu do pedálů, a znova, a znova a ... nic, křup. Rychlost okamžitě klesá a já vidím, jak řetěz, který táhnu za sebou, vyrývá drážku v prachu krajnice... To je konec... Můj sen o lepším umístění se rozplynul. Ne! Nemohu to tak lacino vzdát, už kvůli účasti. Umístění vem čert, ale myšlenka dokončit závod, se stala mým novým cílem. Namotal jsem řetěz na štángli, otočil stroj zpět do Hatína a peláším k občerstvovací stanici. Zde zanechávám stroj a prosím technický tým, zda by mě někdo nemohl vzít do Plavska pro jiné kolo. Na tomto místě bych rád poděkoval Renatě Rešlové za odvoz. V Plavsku jsem si zapůjčil jiný stroj a vyrazil zpět do Hatína, abych mohl pokračovat v závodu. Celé toto zdržení jsem střízlivým odhadem vyčíslil na cca 30min. Tak už jsem opět ve hře. Ovšem jet jako poslední je skličující. Nikde už nepotkám žádného soupeře, nikde občerstvovací stanice a hlavně mě nikdo nehledá... Teprve až za Políknem mě "našli". Prý, že mě odveze. Tak to teda ne! Závod dokončím! Domluvili jsme se, že na mě počkají v Plavsku v depu, abych mohl odložit stroj. Dojedu do Plavska k depu a nikde nikdo. Rozhlížím se kolem. Co se děje? Pusto, prázdno, mrtvo. Pocítil jsem žal. Už mě odepsali jako ztrátu. Ale já se nedám! Odvezl jsem stroj domů a rozběhl se na poslední etapu závodu - do Roseče. Je pravda, že kousek za Plavskem jsem to střihnul přes pole, abych trochu snížil časovou ztrátu. Dál už jsem běžel/šel osamocen až do Roseče k cíli závodu. Do hostince U Jitky.
Byl jsem přivítán soupeři s velkým jásotem. A tady už jsem si oddechl a s klidem si dal zasloužené pivečko.